Nechci dospět. Chci stále zůstat naivní a krásný!

Chtěl bych zase znovu vrátit do věku, kdy mi bylo tak šest nebo sedm. Postavil bych si nějaké hrady na pískovišti. Podíval bych se v sobotu ráno na pohádky a měl bych to v piči. Byl bych spokojený sám ze sebou a byl bych šťastný.

Žiji ve velmi úspěšné době plné příležitostí. Přesto se nedokáži zorientovat a uvědomit si možnosti, které mi ona realita přináší. Připadám si jako chromý. Jsem ohromen svou vlastní představivostí, stejně tak jako deprimován tím jak s tím nedokážu naložit. Prožívám pocity vyhoření už při samotné nápadu. Ztratil jsem naivitu. Nedokáži se bezhlavě pustit do neznáma. Mám strach. Jsem unavený.

Začal jsem postupně vážit každý krok, abych náhodou nenarazil do zdi a nezlámal příliš mnoho kostí.

Emoce jsem závislost a je to v pořádku. Dávají životu smysl.

Říkám si klid. Je to v pořádku. Je to ok. Někdy se všechno tak zesere, že mysl zaplaví pocit, který jasně říká, že to nejde vrátit zpět a že už nic nebude tak jako dřív.

Nechci se přizpůsobit. Stále vzpomínám stále doufám. Věřím v něco, co nemohu mít. Něco co jsem nikdy neměl. Protože jsem prohlásil, že chci něco víc. Protože si toho nedokážu vážit.

Téměř všechno vychází z minulosti a to co ne to asi zatím není podstatné. Já navazuji přesně na svou minulost. Vzpomínky. Věci, které si nedokáži odpustit a čekám, až zapomenu. Až se probudím a řeknu si nasrat!

Nechci být složitý a nečitelný, protože jsem stejně jednoduchý, jako každý jiný jen si to nech připustit. Chci si zachovat svou schránku výjimečnosti, kterou tvořím oblakem zmatenosti. Jediný kdo se v tom ztratil, jsem byl já sám. Jen já jsem zmatený. Vytvořil jsem si kolem sebe zdi. Zazdil jsem se ve svém vlastním světě, který jsem postupně obrátil sám proti sobě. Ať už byla původní myšlenka jakákoliv, prostě se to zkrurvilo. Ztratil jsem kontrolu. Ztratil jsem sám sebe.

To prostě chceš. Zkurvit si život vlastní představivostí. Dnes rozhodně vím, že jsem to nikdy nechtěl zjistit. Něco takového se prostě semele, ale jak k tomu přistoupit, když se to začne srát. Impérium, které se zhroutí pod vlastní vahou. To je potom opravdu na kulku. A pokud to lze přežít musí to jít všechno pomalu. Postupně po malých dávkách. Bylo nutné prakticky zapřít veškeré dosavadní myšlení, názory, myšlenky a dokonce i pocity. Pocity jsou nejhorší. Názory se můžou zrelativizovat. Lze najít nové argumenty, ale pocity? To bolí. Přiznat si, že sem tam něco je jen falešná představa vyrobená na zakázku. To nechceš. Postupně mě ovládla představa, že by mohlo být falešné. Zavládla nejistota a přestal jsem si důvěřovat. Ztratil jsem sám sebe.

Tak už to prostě chodí. Lidé se rodí. Lidé umírají. A spravedlivé to příliš nebývá, ale přeci, když sám v sobě cítím něco jako svědomí, můžu sám v sobě posoudit činy, myšlenky a hlavně celou minulost a říct si jak jsem sám před sebou obstál. Jo a někdy je dost na hovno, ale nedá se, tak už to prostě chodí.

Prakticky nic není černobílé. Bipolární uvažování bych přenechal počítačům a kalkulačkám, které v tom mají jasno. Přesto je někdy příhodnější myšlenky zjednodušit a uzavřít. Jít dál. Všechno je jednou naposled. Všechno má svůj cíl, stejně tak jako start. Někdy se však stane, že nic nekončí a nejspíš ani nezačíná. Život jde dál bez ohledu na cokoliv nebo kohokoliv.