Parketa

Nemám příliš mnoho možností. Snad jen volný tok myšlenek. Mohu psát na klávesnici, toužit po slávě uznání, respektu. Cokoliv co bych si mohl přát se mi ztrácí. Mám mnoho představ a cílů. Většina z nich nevychází z mého nitra. Nic z toho nesouvisí s mými pocity. Hledám jednoduchá řešení, která by mi mohla rychle pomoci. Je to však jen moje iluze. Nic víc než strach.

Ztratil jsem dávno kontakt s tím, co skutečně chci. To nejdůležitější se mi ukazuje pouze ve chvíli maximálního vypětí. Jsem znuděný bezpečím. Jsem ohrožený klidem a pohodou. Všechno to můžu nerušeně pozorovat a psát. Nic z toho není podstatné, protože si ve skutečnosti myslím něco úplně jiného. Jen mám strach použít slova. Nechci to vědět. Nechci to přiznat. Hraji hru a nechci, aby někdy skončila.

Je to útrpné, nekonečné a přitom tak bezpečné až je mi zle. Nic z toho není realita, přesto jsem spokojený a snad i šťastní s tím vším co mám. Nelze pochopit. Nelze prozradit. Nelze se narovnat, protože se bojím, že bych se zlomil. Nedokážu ujít krok natož dva a oni po mě chtějí tři. Je to směšné.

Nerozumím tomu. Nechci tomu rozumět. Nechci to pochopit. Nechci o tom přemýšlet. Raději se tomu vyhnu a počkám, až to přejde a mě napadne zase něco jiného. Zajímavějšího a příjemnějšího.

Nejde o to co tím myslím nebo chci říct, protože to nevím ani já sám. Není to důležité a přitom tak jednoduché. Pochybuji o sobě, nevím, jaké jsou moje možnosti. Teprve se učím poznávat své potřeby a touhy. Právě o to jsem přišel. Nejde jen o ztracenost, zmatenost a chvilkové pobláznění jak tomu snad bývá. Přesto o lásku jde. Milovat a být milován nebo naopak.

Cítit k podzimu pád listu ze stromu.

Dlouhou navlhlou cestou jdu sám, předstírám, hraju divadlo se slovy a pocity. Voda praská, tryská, teče z podrážek mokrých bot. Pře potok, kaluže, řeky kolem stromů a louky. Srci se pasou v dáli. Hbitě zbystří pach stálý. Přemýšlí, pozoruje, uskočí a ostatní sním. Dál a dál nahoru do lesa, kde čeká trs zázvoru.

Ne, není to podstatné. Nic není důležité, a přesto stále chladný vzduch proudí. Já přemýšlím, znaven denní rutinou. Čekám na zázrak, který nikdy nepřijde, protože nechci, protože vím. Bdím, usínám, jsem bdělý a čekám. Ne, není na co. Není to důležité, protože to nejsu já ani on. Snad je to žena - stará stařena, která mi konečně poví - vše, co chci vědět, přesto že už to dávno vím jen nevím co s tím, jak s tím mám naložit. Protože se bojím. Mám strach. Usínám. Nechci se probudit. Přesto ráno znovu vstanu. Rozhlédnu se a jdu. Jdu dál svou cestou a snad někam, někde dál. Sám nevím kam.

Tedy snad konečně přijdu. Stan roztáhnu. V té tmě, bez života, bez ničeho co by mě mohl nadchnout. Nic co by mi mohlo dodat naději. Cítím samotu v nekonečném lese bez stromů a půdy. Ne není to vtip. Takový les skutečně existuje. Je to totiž fakt. Pravda. Skutečnost. Realita. Mrzutá parketa.