Odvedení pozornosti

Nevím o co mi zde na blogu jde nebo nejde. Asi vyžaduji pozornost, zájem. Možná, že si chci jen ulevit od svých starostí a myšlenek. Možná, že chci někoho naštvat nebo zničit. Nemám nejmenší ponětí, o c mi jde. Myslím si, že by mi mohlo pomoct zveřejňovat své myšlenky, abych jim nepřikládal příliš velkou váhu. Tak aby mje mšlení šlo jedním směrem a nezaseklo se mi v hlavě, jak pokažená kazeta. Nevím třeba to časem zjistím . Třeba to není podstatné nebo důležité. Asi jsou důležitém moje pocity. Asi píšu příliš soukromě a důvěrně a jednou se to může postavit proti mě. Možná, že o to mi jde abych podpořil další schovanou sebedestrukci. Nevím. Možná je mi to úplně jedno.

Zrovna teď mám poměrně klasickou apatickou náladu. Je sice úžasné, že si řeknu: „Moje nálady, povaha, temperament a celá řada jiných vlastností se mění. To su prostě já.“ Vypadá to, že s tím mám a budu mít problém. Psycholog v léčebně se ptal: „ Co Vám to dává?“ Mohl bych si odpovědět, že nic, že mi to naopak škodí, ale asi nemám pravdu. Minimálně mi to může dát pocit pozornosti a zájmu. Dejme tomu, že moje „nálady“ budou kolísat vždy a je to tím pádem součást mě. Dá se to pravděpodobně léčit. Například na antiepileptika nemám nárok, ale vzhledem k diagnostikované možnosti mírných epileptických záchvatů a tím, že apatii považuji za nějaký druh nesouladu hemisfér. Pravděpodobně se vůči sobě staví zády. Respektive já je stavím proti sobě. Zajímavým jevem je i jakási setrvačnost mezi pravou hem. a levou hem. Ve společnosti se mi občas stane, že jsem schopný zaujmou své okolí a to vnímám (možná racionálně, ale nedávalo by to smysl) nedůvěru. Po nějaké době, kdy mi tzv. „dojdou baterky“. Cítím se jako král a přitom nechápu, že se kolem mě netočí celý svět. Najednou to nechápu. Nerozumím tomu, proč bych já měl dělat nějakou srandu, když já jsem přece vždycky vtipný. Jenomže vtip je vtipný nebo není. To nezávisí na tom, co si o tom myslím já. Posuzují to druzí a ne já. Může to být způsobeno i odlišným vývojem hemisfér. Můžu použít i příklad, kdy jsem v průběhu času dával odlišný prostor odlišným stranám a třeba i hem.

Zajímavé je i to, jak strašně se mi o tom nechce psát, i když vím, že by mi to možná pomohlo. Spíš budu unavený a chci si lehnout, ale i přesto, že bych k tomu měl mít reálný důvod, tak podobně jsem se cítil i dřív ve stavech, které jsem považoval za tak zvaně apatické. Nevím o tom nic a tohle jsou jen domněnky bez podstaty.

Řeším hovadiny a fakt je asi ten, že to co mě trápí je asi úplně někde jinde a jako obvykle očekávám, že jsou v tom nějaké ženské. Je to sice klasika, ale přesto mám sklon k vyhýbání se podstatnému.

Rád bych se, ale zaměřil na sám na sebe a bez těch pseudo analytických hovadin, to jaksi nejde. Podstatné by měly být moje pocity. Cítím se neschopně a bez schopnosti cokoliv udělat. Nevím, co bude nebo nebude.

Bratr říkal, že se v Brně objevují nápisy, na kterých je stojí: „Všechno bude“. Dokonce si toho všimla už i moje babička.  Možná, že by to někdo mohl považovat za znak postmoderny. Údajně podle nějakého Francouzského filozofa je dnes všechno možné. Já si, ale nemyslím, že je to pravda. Člověk je totiž podle mě omezen svými fyzickými možnostmi. A ani virtuální realita pravděpodobně neumožní vše. Vědomí jaksi asi má určitou kapacitu, a když se to přežene lidé už asi nebudou lidé. Já nemluvím o tom, jestli něco možné je nebo není. V určitém smyslu. Nevím asi su skeptik. Všeho asi moc škodí.

V prvé řadě to, ale nesouvisí s mými pocity. Ty jsou více méně neovladatelné nebo nerozhoduju, až tak příliš o tom na koho se naštvu. Jsou mnohem asi primitivnější a to je dobře. V určité podpoře asi ano, ale nemám na to až takový vliv.

Když su sám, což momentálně jsem jsou důležitější pocti vůči mě samotnému. Mému tělu, chování, momentálnímu myšlení i v minulosti a v mém případě i budoucnosti a celá řada dalších. Když su ve společnosti, tak se pravděpodobně karta obrací hlavně vůči ostatním. I introvertů by mohli převažovat pocity vůči sobě a u extrovertů naopak nebo úplně naopak. Těžko říct, ale u mě to tak zhruba platí.

Základním klíčem je v mém případě vztah k sobě. Mohl bych tedy říct, že su introvert, ale v tom je právě to zjednodušení. Cokoliv, co napíšu cítím spíše jako zjednodušení a to i přesto, že by racionální stránka mohla mluvit o tom, že emoce mají primitivní podstatu nebo o tom, že se jedná o více méně jednoduché chemické pochody. Ano i ne. Já su i v racionální stránce omezen vědomím.