Návrat zpět

Posledních pár dnů zpátky přesně vyjadřuje tezi: Vše musím, několikrát zapomenou a opět oprášit, abych jsem se s tím sžil. Zase jsem dal velký prostor racionálnímu uvažování nebo lépe asi intelektuálnímu, protože je v tom, jak analýza, tak obraz. Obě dvě hemisféry jsou v tom namočené. Asi bych na to měl brát nějaké prášky, abych se mohl soustředit na své city. Pan profesor z léčebny, mě chtěl odtrhnout od těch všech nesmyslů a možná měl i pravdu. Říkat si, že mě někdo ovládá přes nějaký podivný kalkul je dost na hraně. To už by byla trošičku jiná úroveň. I kdyby bylo něco takového možné. Může to být podvědomé a mě to stejně přejde přes vědomí a já to odsouhlasím. Tím pádem bych to měl ovládat a je to jedna z oblastí, se kterou bych se měl srovnat, smířit.

Těch šest šašků, které si zobrazuji v hlavě, není nic jiného, než simulace mých vlastností a potřeb. Cholerik je velmi kontroverzní osobnost. Nejspíš se totálně nesnáší s dospělým a rodičem, protože v podstatě mohl podpořit dospělého někdy kolem puberty, kdy jsem se rozhodl, že ze mě nebude žádný anarchista a vyvrhel. Představa je, ale pouhá možnost. Nemusí to být pravda a to i přesto, že je to pravděpodobné. Možná bych si prošel mnohými nesnázemi, ale měl bych to za sebou. Přehnal jsem to. Mám strach z toho, že mě to teprve čeká. Neměla by to být úplně pravda, ale stát se to může. Stále mám sklon, vzdalovat se svým citům a potřebám. Nedivím se tomu. Moje city jsou do značné míry extrémní a impulzivní. Dospělí s rodičem mojí raději kalkul nebo nějaký dlouhodobý plán. Jsou radši, když jim něco dává smysl.

Chtěl bych volat po kompromisu, než po nebezpečných extrémech. Někdy to, ale nejde. I herectví nebo režisérství je dílem racionálního uvažování a malého kalkulu. Přesto bych to měl zkusit i to je kompromis.

Jsem závislý na pocitu radosti. Nazývám to závislostí a ne potřebou. Je to způsobeno větší citlivostí, extrémními výkyvy a celou řadou jiných nesmyslů. Asi každý (možná kromě autistů) má tuto potřebu. Záleží na míře. Má to svoje pro a proti. Zase toho můžu víc prožít. Myslím si, že jsem se s tím docela ztotožnil. Můžu více méně sestavit příčku, která ukazuje vztah tím, co ve mně může tvořit pocit radosti.

1. Ženy
2. Kamarádi
3. Činnosti, práce, profese
4. Vlastní hlava
5. Hudba, tančení v klubu a podobně
6. Drogy, léky, chemie

Nevýhoda je v tom, že jsem si někdy kolem puberty nebo spíš dřív neuvědomil, že ženské a kamarádi jsou záležitosti pocitů a ne nějakých plánů. Nakonec to samé platí ve větší míře i o práci, protože potřebuju fungovat někde v interakci s lidmi. Na získávání pocitu štěstí z vlastní hlavy jsem závislý pravděpodobně už od dětství. Ono to skutečně jde, pokud si nepřipouštím minulost a vyzvedávám představy o své budoucnosti. Pokud dodržuju, celou řadu vychytralých pravidel, může to být poměrně stabilním příjmem. Ale teorie všeho ukázala dost jasně, jaké jsou maximální možnosti. Po nějaké době se mi to může vrátit v podobě bludu a tím byla teorie nepřímé nevědomosti. Pravdou je, že se s tím dá i dlouhodobě přežít celá řada životních nesnází. Je to dost drsná půjčka a myslím si, že to můžu přirovnat k drogám a to i přesto, že jsem nikdy na ničem nebyl závislý a že tím pádem na to nemám právo. Když jsem přišel na neurotické oddělení a snažil jsem se nepřemýšlet, tak jsem se třásl. Pomáhá mi i jakési zatřepání hlavou, které je možné při myšlenkovém napětí a pomáhá mi to i při apatii, ale to musím tou hlavou třást poměrně dlouho. Já si myslím, že to může být jakási simulace epileptického záchvatu. Uvolní mě to a nepamatuji si příliš na, co jsem přemýšlel nebo vím, že jsem nad něčím přemýšlel a vím, že bych to dostal zase zpátky, ale říkám si, že by to asi nebylo zrovna supr kůl. Vidím, proti odrazu ze slunce nějaké žluté fleky, takže asi to má nějaké negativní účinky. Není to až tak důležité, protože více méně vím, jak se s tím vypořádat. Stačí mít klid ve vědomí a po nějakém čase je to v pořádku. Nemám problém s tím se tomu bránit. Mám problém to odhalit. Přichází to, tak nenápadně a pořád stejným způsobem. Po teorii všeho už snad mám dostatečný argument, abych to posla do hajzlu. Jen se k tomu vracím a asi se k tomu vždycky vracet budu. Jeden týpek z léčebny říkal, že ano je vyléčený z drog, ale je pouze abstinující feťák a feťákem bude vždycky. Řekl to s takovým nadhledem, až mi z toho zamrazilo, protože i když vím, že to tak může být i u mě, nesedí to do mojí povahy. Já nemám rád, když je něco, takhle, na pořád. Obzvlášť když k tomu mám a budu mít neustálý přístup.  Podle povahy bych byl radši s tím jednou skoncoval, vyléčil se a zapomněl na to.  Jenomže reálně to asi bude přesně na opak, ve chvíli, kdy na to zapomenu, se do toho zase dostanu. To mě děsí. Smůla. Dobře mi tak. Chtěl jsem něco navíc, tak teď to mám. Vytvořil jsem ze sebe úspěšného závisláka na určitém druhu uvažování. To je smůla (ironicky). Jde o to, abych si na to dával pozor a nečekal, že mi v tom někdo pomůže. Měl bych se vysrat na sračky v hlavě a jít mezi lidi najít si nějaké kamarády a třeba si i nějakou tu ženskou.

Nasrat. Já jdu dál.